Přispějte Danovi na lepší život

Po úspěšně zakončeném studiu na Gymnáziu ve Slavičíně jsem chvíli studoval na vysoké škole ve Zlíně v oboru zdravotnictví. Na škole mi to bohužel nevyšlo, a tak jsem se zapojil do běžného pracovního života. Začal jsem prací na stavbě, později jsem našel uplatnění jako řidič kamionu. Po pár letech jsem usoudil, že peníze mi nevynahradí čas, který jsem mohl trávit se svými blízkými. Nejideálnějším řešením bylo jít pracovat k mému strýci, který provádí stavební a výkopové práce, kde jsem vykonával práci řidiče nákladního auta. V ten osudný den jsem byl před koncem pracovní doby povolán za kolegou na stavbu, kde byla potřeba přeměřit výkop. To byla poslední věc, kterou jsem udělal…

V ten osudný den jsem na 30 minut zemřel. Práce ve výkopu se mi stala osudným v momentě, kdy se na mě sesypaly 4 metry zeminy. Spolupracovníkům se ke mně nepodařilo přes velké množství hlíny dostat, pomohl mi až příjezd hasičů a policie, kteří mě po 10–15 minutách v bezvědomí vytáhli. Poté následovala úspěšně zakončena desetiminutová resuscitace, po které jsem byl v umělém spánku převezen na ARO v krajské nemocnici Tomáše Bati. Po příjezdu na mě čekal operační sál, na kterém mi zafixovali rozdrcenou stehenní kost pomocí šroubů. Byl mi diagnostikován Crash syndrom spojen s oboustranně zlomenými žebry, zlomeným hrudním obratlem, lehkým otokem mozku, hypoxickým otokem plic a epileptickými záchvaty. Při životě mě držely přístroje do doby, něž mě převezli na NIP, kde se můj stav začal zlepšovat natolik, že jsem byl po pár týdnech odpojen od umělé plicní ventilace. Zde mi byla provedena tracheostomie. Pomalu jsem se začínal probouzet z umělého spánku, po kterém jsem upadl do vigilního kómatu, ze kterého mi pomohli mí nejbližší bazální stimulací. Radost přišla, když jsem se poprvé usmál a tím pádem projevil nějakou emoci. Postupně jsem byl schopen i polykat, tak mi rodina začala nosit oblíbené nápoje, jídlo a sladkosti. Rodině jsem chtěl říct vše, co jsem měl na srdci, a to tak, že jsem začal artikulovat. Časem jsem byl schopen pokousat i tužší stravu jako třeba maso nebo pečivo. V dobrém úmyslu jsem byl převezen do Prahy do Nemocnice Na Homolce, kde jsem byl objednán na 20 léčebných terapií v hyperbarické komoře, která mi měla pomoci k zotavení, bohužel se ale stal pravý opak. Můj stav se začal zhoršovat jak po fyzické, tak po psychické stránce. Přestal jsem jíst, smát se, reagovat na okolí. Po ukončení terapie jsem byl převezen zpět na NIP ve Zlíně s celkovou sepsí organismu. Zánět mi byl přeléčen, ale můj stav se od té doby bohužel moc nezlepšil. K tomu všemu se přidaly celotělní neovladatelné křeče, které mi zkrátily šlachy na rukou i nohou.

V současné době jsem několik měsíců na speciální neurorehabilitační klinice Wachkoma Arcada v Ostravě. Můj zdravotní stav je vážný, ale přesto jsem po dvou měsících promluvil a řekl “máma” nebo “Monika” .

Protože však začátek mé léčby v nemocnici nebyl úplně ideální, bude ještě dlouho trvat, než se můj zdravotní stav natolik zlepši, že budu moct svou velkou rodinu opět obejmout a rozesmát mými vtípky.
Držte mi na téhle nelehké cestě životem palce a pokud přispějete na intenzivní neurorehabilitační pobyt na klinice Arcada, budu vám z celého srdce vděčen.