Úryvek z knihy UKAŽ MI CESTU

19.červenec 2007 se zapíše mezi tropické dny. Horký vzduch se pomalu převaluje. Chladíme se studenou sprchou nebo vychlazeným pivem. Davídek s kamarády pobíhá po zahradě.

Přiběhne ke mně. „Ty jsi můj tatínek?“ „Ano Davídku, jsem tvůj tatínek Miloš,“ přitakávám a on tryskem odbíhá, přičemž kroutí hlavou ze strany na stranu. Hrdě všem přítomným hostům hlásí: „To je můj tatínek Miloš!“

Přichází slavnostní chvíle, kdy si připíjíme na Davídkovo zdraví, na dortu hoří tři svíčky. Beru do ruky foťák. „Davídku pojď sfouknout ty svíčky.“

Davídek přibíhá a fouká, co mu pusa stačí. Nestačí. Plamínky svíček se jen ohýbají a uhýbají. Smějeme se.

Uběhly dva obyčejné dny. Manželka dnes slaví čtyřicátiny. Její sestra taky. Dvojčata. Podobné si moc nejsou, až na to, že se od sebe už 40 let nehnou ani na krok.

Manželčina rodina žije v rodinném dvojdomku. Tchán s tchyní, švagr se švagrovou a dětmi a švagrová s dcerou. Chybí tam jen manželka. Tomu odpovídá i naše manželství. Není právě ideální.

Je 21. července 2007 a už ráno v 8 hodin je 28 stupňů. Zase jeden z řady tropických dní. Rok 2007 se určitě zapíše mezi nejteplejší roky století.

Davídek se protáhl, otevřel oči a usmívá se na mě. Usmívá se vlastně pořád.

Schovává se pod peřinu a rychle ji odkrývá.

„Baf! “ udělám na něj a on se tomu hrozně směje. A znova baf a zase.

Davídek vyskakuje na postel a natahuje ruce ke stropu.

„Tatínek je tááákhle veliký. Až do stropu!“ nadšeně se směje.

„A kdo je ještě takhle veliký Davídku?“ říkám.

„Krakonoš!“ vykulí oči Davídek. „Krakonoš je až do stropu jako tatínek a má klobouk a z pusy mu jde dým.“ Smějeme se spolu. Koupil jsem manželce čtyřicet krásných růží a několik dárků.

„Co připravíme na oslavu?“ ptám se manželky a tuším, že to nedopadne podle mých představ.

„Já jsem domluvená u našich, že uděláme společnou oslavu.“

„Sami jako rodina to neoslavíme?“ nevzdávám to.

„Nooo, už mají všechno nachystané, tak pojďme tam.“

„Ne, já tam nejdu“ odvětím, protože tam prostě nerad chodím.

Celé dopoledne probíhají taktická a strategická vyjednávání. Manželka se maluje a chystá. Má nabalenou hromadu dárků a cítím, že mě moc nevnímá. Je už hlavou úplně jinde. Ještě přesunout teleportem tělo a je to.

„Jedeme do obchůdku?“ nadšeně se ptá Davídek, když vidí, že se všichni někam chystají a oblékají.

„Do obchůdku Davídku ne, ale pojedeme, to jo“ ušklíbnu se.

Dohoda byla skutečně strategická. Oběd si dáme v jedné restauraci a potom je všechny odvezu na tu připravenou show u tchyně. Oběd tak nějak proběhl. Najedli jsme se. Přistavuji autem u vrat manželčiny rodiny a všichni vystupují z auta. Je už hrozné vedro. Dcery mají letní šaty. Davídek včera někde spadl na zahradě a má odřený loket. Dveře od auta se s velkým rámusem zavírají.

Davídek stojí před vraty a mává mi.

„Ahoj tatínku.“

Mávám mu přes otevřené okno auta.

„A přijeď.“

Bylo to naposledy, co jsme si zamávali. Za chvíli si opravdu pro Davídka pojedu.

Přijel jsem domů a už mě tu čekali děda s babičkou. Moji rodiče.

„Neslavíte? Máme pro Renátku dárky,“ říká babi a sedá si do stínu zahrady pod slunečník.

„Udělám vám něco chlazeného,“ krčím rameny a odcházím do kuchyně.

Probíráme páté přes deváté a tropické horko šplhá k pětatřiceti stupňům a ještě nemá být konec. Kousek za naším domem vede hlavní cesta. Je slyšet hukot aut po rozpálené vozovce. Divím se, že ten asfalt neteče.

Zvoní mi mobil. Zvedám ho.

„Co je Ivi?“ ptám se dcery.

„Davídek se utopil!“ slyším naříkavý hlas dcery.

„Cože, co co to mluvíš!!!???“ nerozumím.

Tomu se nedá rozumět.

„Honem přijeď!“ brečí dcera.

„Musím pryč, něco s Davídkem,“ trhaně říkám rodičům. Skáču do auta.

Vyrážím.

Prudce.

Rychle.

Nevím, co dělám a jaké jsou zrovna světla na semaforech.

Nevím. Nic nevím.

Jen se klepu.

Vyskočil jsem z auta.

Před vraty, kde jsem před hodinou vysadil Davídka, stojí sanitka rychlé záchranné služby.

Vbíhám na dvůr. Teď jsem si všiml, že jsem bez bot.

Na chodbě, na zemi, Davídek a nad ním, v bílém oblečení jako andělé, záchranáři.

„Pojďte nám pomoct,“ říká jeden a já si všímám, že tu nikdo jiný není.

Všichni se někam v šoku schovali. Davídek leží v těžké chvíli sám. Ne, už jsem tu já. Už se od něj nikdy nehnu. Přikleknu a dělám, co chtějí.

Nevím, co. Je to jako šílený sen.

„Konečně,“ vydechne si jeden a ukazuje na přístroj. Davídkovi začalo bít srdce.

Po patnácti minutách snahy záchranářů. Dochází mi celé to zoufalství situace.

Šílené.

Dávají Davídka na nosítka a odnášejí k sanitce.

Někdo z místních bydlících se ukazuje a něco blekotá. Mě to ale nezajímá. Sanitka začne houkat a vyráží do nemocnice.

Jedu s nimi.

 

KLEČÍM U POSTELE

Klečím u postele, na které leží Davídek.

Fakultní nemocnice Ostrava má moderně vybavenou jednotku intenzivní péče.

Slyším tlumené bzučení přístrojů. Za Davídka dýchá jeden z nich. Má kolem sebe plno hadiček a zavřené oči. Davídek je v umělém spánku.

„Jak to vypadá, pane doktore?“ upínám zrak ke dveřím, ve kterých se objevuje lékař.

„Davídkův stav je vážný. Bojujeme stále o jeho život.“ Mluví klidným hlasem. Vnímám, že neštěstí si v těchto místech podává ruce se zoufalstvím každý den.

Já jsem s Davídkem do tohoto záchranného stroje na život a zdraví spadl dnes. Úplně. Totální zoufalství.

„Dělali jsme mu CT a budeme ho sledovat,“ říká v klidu lékař. „Nebezpečný je otok mozku, ale ten zatím nepozorujeme.“ Otáčím k němu své zoufalé oči. „Co by to znamenalo?“

„Museli bychom mu uvolnit mozek, rozříznout lebku.“

Zatmí se mi před očima.

Davídek leží nehybně a já vidím jeho odřený loket. Včera to bylo jeho doposavad největší zranění v životě.

A vytržené nosní mandle v dětském domově, když měl rok.

Domů chodím až pozdě večer. Najím se, napiju, převleču a ulehám na gauči v obýváku. Nechci nikoho vidět, s nikým mluvit.

Brzy ráno vstávám. Za Davídkem.

Klečím u Davídkovy nemocniční postele pátý den. Naštěstí se otok mozku nedostavil. Jedno malé vítězství. Teď snad budou následovat další.

„Kdy už ho probudíte, paní doktorko?“ s nadějí hledím na sympatickou lékařku, která má dnes službu.

„V tuto chvíli ještě není schopen samostatného dýchání, ale organizmus se pomalu zotavuje,“ pokrčila rameny.

„Bude v pořádku?“

„To nemůžeme odhadnout. K výraznému poškození mozku u něj došlo.“

Zakývám smutně hlavou a sleduji poskakující čísla na monitoru. Tlak, saturace, co je ještě třeba aby se probral?

„Ano jasně,“ povzdechnu si a očima bloumám po zdech.

Hledám naději.

„Řeknu vám to takhle,“ otočí se ve dveřích doktorka Fuksová. „Přivezou nám těžký případ – dítě z autonehody a my mu nedáváme velké šance na přežití. Rodina tu u něj klečí jako vy a dítě se z toho dostane. Má důvod, proč tady být. A jiný případ. Lehké zranění a my musíme rodiče prosit, aby vůbec za svým dítětem přišli na návštěvu.“

„A?“ podívám se zvědavě.

„Někdy přežije.“ Zavírá za sebou dveře lékařka.

Davídek má zavřené oči a nehybně leží. Dýchá za něj ventilátor. Držím jej za ruku a hladím po vlasech. Bože, kde jsi?

„Vidím, že jste vytrvalý, nestřídáte se s manželkou?“ otevřenými dveřmi vstupuje stejná doktorka jako včera.

„Nedává to,“ pokrčím rameny.

„Aha,“ prohlíží doktorka přístroje a z blízka se dívá na Davídka.

„Odpojíte ho, paní doktorko?“

„Zítra přijde pan asistent a rozhodne.“

Klečím u postele a musím jí trochu uhnout.

Chytne mě lehce za rameno a usměje se. „Něco vám řeknu. Většinou se tady složí chlap a u postele dítěte sedí matka. Vy jste bíla vrána.“ Trochu netečně se na mě podívá, zamyslí se, jestli mi má říct více a mávne rukou. Bílý plášť zavlaje nad Davídkem jako křídlo anděla. „Do roka většina chlapů od postiženého dítěte odejde.“ Tiše zavírá dveře a kulisa bzučících motorků a klimatizace si se mnou znovu pohrává v té nekončící absurdní hře, která postrádá smysl.

Co to říkala? Postižené dítě? Davídek se probudí a jdeme domů. Jak postižené? Dívám se na nehybně ležícího Davídka a ničemu moc nerozumím. Poslední dny prožívám jako ve snu. Za oknem je léto, prázdniny. Děti vyvádějí na koupališti a netopí se každou chvíli jako králíci. Proč se to stalo? Na zahradě mezi tolika lidmi? Neměl jsem ho tam pouštět. Musí se přece každou chvíli probrat a podívat se na mě svýma šibalskýma očima a zavolat to svoje „taaatííínkuuu Milošiiíí.“

Přichází asistent primáře. Statný chlap s vousy a velkýma chlupatýma rukama. Pokyvuje hlavou a něco si říká s dalším doktorem. Není mu moc rozumět. „Zkusíme dnes Davídka odpojit od ventilace,“ otočí hlavu konečně ke mně a já cítím úlevu. Davídek se probere. Konečně.

Doktoři manipulují s přístroji a já jen všechno sleduji, jako by to byla nějaká videohra. Něco vzdáleného, co se mě netýká. Tohle se nemohlo stát mně. To se stává jen v televizi.

„Najeďte zpátky. Nechytá se.“

„Co, co se děje?“ Nechápu reakci asistenta.

Asistent pokrčí rameny. „Nedýchá sám, musíme počkat. Snad zítra.“

Je deset hodin dopoledne a venku vedro. Pocitově ho vnímám přes žaluzie. Klimatizace vytváří uzavřený svět a všechny ty hadičky, strojky a blikající čísla na displeji se mi točí před očima jako labutě na kolotoči.

Manželka je ze silně věřící rodiny. V kostele je často. Dnes se má místo ní přijít na Davídka podívat farář. „Máte tady návštěvu,“ volá na mě sestra. Polský kněz sloužící v Česku. Češi moc věřící národ nejsou a tak ani na studia bohoslužby se nikdo moc nehlásí. Do Čech proto jezdi sloužit polští duchovní. Farář Čeněk je sympaťák. Znám ho a rád jsem si s ním několikrát povídal. Než šel na kněze, prošel si životem a ví o něm své. Teď stojí naproti mně a sklání se nad nereagujícím Davídkem.

„Pomodlím se za Davídka a dám mu poslední pomazání,“ říká klidným hlasem a já se na něj zděšeně dívám.

„Poslední pomazání? To snad ne,“ mávám rukama v odmítavém gestu. „To se tak tomu říká, ale je to forma modlitby,“ vysvětluje mi.

„Ne, nezlobte se, ale ne,“ vzpamatuji se a rázně to rozhodnu.

„Pomodlete se, ale nic víc.“

Na třetí pokus se to podařilo. Deset dnů v umělém spánku, na přístrojích. Davídek dýchá sám. Má otevřené oči, zívá, požvykuje.

„Davídkuuu¼,“ šeptám na něj.

Otevírají se tiše dveře a doktorka Fuksová na mě kývne. „Musíte teď na něj hodně mluvit. Říkejte mu o všem, co měl rád, aby se vrátil zpět. “

Vysvětluje mi a já držím už přes hodinu Davídka za ruku, že ji ani necítím.

„Vždyť se na mě dívá, paní doktorko.“

„Davídek se teď nachází ve vegetativním stavu.“ Slyším poprvé slova, která mě budou provázet další dlouhá léta.

„Davídek se neprobere?“ zašeptám nešťastně.

„Jedná se o difúzní axonální poškození v důsledku hypoxie. Říkáme tomu apalický syndrom neboli coma vigile, což je stav zdánlivého

vědomí.“ Vysvětluje mi doktorka Fuksová a já vůbec netuším, o čem mluví.

„Je to specifický klinický obraz procházející neuropsychologickými stádii, která označují úpravu mozkové činnosti,“ dívá se na mě soustředěně a s pochopením lékařka Fuksová. Ví už své a má pochopení, což časem z jiných zkušeností ocením.

„Davídek je přece při vědomí,“ nechci se vzdát naděje na lehkou cestu k uzdravení. Jaké zdánlivé vědomí? Nerozumím tomu. Nemá už přece žádné hadičky, dýchá sám, oči otevřené, tak by měl slézt z postele a chtít jít se mnou domů.

„Davídek nebude z počátku jevit žádný kontakt se zevním prostředím, nebude mít emocionální výraz, nevyhoví vašemu přání, nebude komunikovat. Tento stav se může pomalu zlepšovat až téměř k úplnému uzdravení“ dává mi naději doktorka Fuksová a já se chytám pověstného stébla trávy. Je přece tady, živý, zachráněný, takže nějaká rekonvalescence a bude vše zase dobré. Zůstane jen noční můra z toho, co se stalo a proč.

„Tak co teď budete dělat, aby se z toho rychle dostal, paní doktorko?“.

Pokládám celkem naivní otázku, ale doktorka Fuksová je zvyklá zřejmě i na hloupější.

„Poškození mozku je u Davídka velké. Rozhodující budou zřejmě následující dva měsíce.“ Doktorka Fuksová se zamyslí. „Apalický syndrom nemusí vždy znamenat konečný, nezvratný, léčbou a rehabilitací neupravitelný stav. Samozřejmě, jsou to právě děti, které mají nejpříznivější prognózu.“ Vysvětluje mi v tuto chvíli něco, co pokládám za zprávy z Marsu.

„Úprava poškození je však dlouhodobá a může trvat i několik let.“

Pokračuje: „Pacient může ustrnout v některém ze stádií.“

Slova, slova, slova, říkám si. Ti doktoři. Chrlí na nás nějaké názvy, kterým nerozumíme, a možná je to i dobře, protože člověk se jen tak aspoň nevyleká.

„Příčinou může být samo poškození, ale i deprivace, hospitalismus, ztráta motivace, nedostatek podnětů a styku se svými nejbližšími.“

Doktorka Fuksová zachytí můj pohled, který nevyzařuje intelektuální souznění s jejím odborným výkladem.

„Je dobře, že ho máte rád, bude to potřebovat,“ tiše za sebou zavře dveře.

„Zítra převezeme Davídka do Městské nemocnice na hyperbarickou komoru,“ oznamuje mi ráno pan asistent Bláha. „ Je určitá šance, že to pomůže a syn se probere,“ prohlíží si Davídka a sleduje pípající přístroje. Pozorně čte v papírech. „Naděje teď bude vaším častým průvodcem života.“ Nic víc neřekl a dveře za ním tiše uzavřely můj nový životní prostor, na který jsem si začal pomalu zvykat. Nemocniční pokoj.

Další den se blíží k svému konci. Bláznivé léto. Nedá se to o měsíc dva vrátit zpět? Kolik věcí bych udělal jinak. Všechny a žádnou. Neexistuje včerejšek a neexistuje zítřek. Žijeme teď, v tomto okamžiku. Nic nejde zpětně změnit. Nic.